S přicházejícím jarem opět končí období pro kácení dřevin. Sáhněme si do svědomí a položme si otázku: přemýšleli jsme každý, kdo kácení povolujeme nebo navrhujeme, alespoň trochu o nutnosti a smyslu svého konání?

Často se mi zdává, že místo přemýšlení hrbíme své scvrklé duše v zablokovaných tělech pod tíhou často záměrně vyvolávaných problémů či nespokojených životů a tupě zíráme do země. Přitom ani nezvedneme hlavu a tak nevidíme, že stromy vztahují své ruce k nebi. Ukazují tím na naše odpojení od Boha, od Stvořitele, od Přírody, na vztah, který se nám snaží znovu připomenout? Ukazují nám naši dávno ztracenou cestu, směr, kterým se přes všechny své starosti zapomínáme dívat? A to všechno vlastně jen tím, že jsou…

Často mi přichází na mysl jeden z mých oblíbených citátů:

„Stromy jsou básně, které země píše do nebe.“

V poslední době mívám čím dál horší pocit z toho, označit nějaký strom tečkou nebo křížkem. Během vteřiny ho odsoudím k smrti. Záleží jen na mém rozhodnutí. Ano, vím, že navržení stromu ke kácení má vždy svůj důvod – někdy je to nevyhnutelné z bezpečnostního hlediska, někdy má smysl pěstební nebo krajinářský. Přesto mám vždy pocit, že při pokácení každého stromu navěky ztrácíme slovo nebo verš z té básně, kterou stromy po staletí píší do nebe. A tím sami sebe ochuzujeme o poznání, moudrost v těchto verších ukrytou, lidmi zapomenutou a stromy tak snažně připomínanou. Proto zvažme vždy důkladně důvody a případná jiná východiska, než vezmeme do ruky sprej nebo myš u počítače a nad konkrétním jedinečným stromem uděláme křížek. Stromy jsou nám totiž cennými průvodci na naší cestě ke znovunabytí ztracené moudrosti.

• Pokud si nejste jistí s rozhodnutím o osudu konkrétních stromů, zavolejte mi na +420 774 334 913 nebo mi napište sem:

tady bude formulář