Každé ráno chodím se psem k potoku. Procházím několika ulicemi, které lemují jednotlivé stromy nebo celá stromořadí. Mnohé z nich mají již výrazně narušenou stabilitu, v kosterních větveních jsou léty rozšklebené trhliny, sekundární výhony se čas od času odlomí, o odumřelých větvích nemluvě. Dnes mi byla varováním jedna pořádná suchá větev ležící na chodníku, přímo tam, kudy chodím každý den.

Jdu dál a vcházím na boční pěšinu k potoku. V rohu prostranství tam roste starý akát. Korunu má téměř celou suchou, kmene už je jen půlka, druhá se kdysi dávno vylomila. Ale strom pořád stojí. Často se ptám, jak je to vůbec možné? Vyhodnocujeme tu nějaké defekty, odhadujeme, jak se strom zachová a když je to zlé, navrhneme jeho kácení často se slovy: „Udělejte to hned, může kdykoli spadnout!“ A pak procházím kolem takovýchto stromů, které stále stojí, bez ohledu na to, že podle našeho hodnocení by už dávno měly padnout.

V týdnu na školení vyprávěl přednášející hodnotitel příhodu. Při posouzení stavu několika bříz vysvětloval majitelce: „Babi, tyhle stromy brzy odejdou, do pěti let se začnou rozpadat.“ A sedmdesátiletá babička mu prý na to s klidem povídá: „Ale mladíku, vždyť vy o těch stromech vůbec nic nevíte, do pěti let se nic nestane!“ A opravdu, uplynulo pět let a stromy prý vesele stojí dál.

Zkrátka stromy jsou živé organismy a zrovna tak jako lidé jsou často nevypočitatelné. Pracujeme s pravděpodobností a modlíme se, že když se spletem, zachová se strom jako džentlmen a padne tak, aby způsobil co nejmenší škodu. Často to vídám, že tak, jak strom samovolně padne, měl by s tak přesným kácením co dělat i zkušený arborista. Díky jim za to!