Nedá mi to nezačít dnes otázkou – zamysleli jste se někdy nad historií našeho oboru? Navštěvujeme semináře a školení, vstřebáváme poznatky z nejnovějších výzkumů, vývoj jde stále kupředu. Přemýšlela jsem, kdy se vlastně cíl a smysl našeho snažení – péče o stromy v našem okolí, v prostředí, ve kterém žijeme – objevil u člověka opravdu poprvé. Bible (Gen 2:15) říká:

„Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.“

A tak už to tedy vypadá, že člověk je uzpůsoben a stvořen k životu v zahradě – v zeleni, mezi stromy. Možná i to je důvod, proč někde uvnitř toužíme po blízkosti stromů i v městském prostředí, v asfaltu a betonu. Máme problém. My lidé. Na počátku jsme dostali zahradu Eden svěřenou do péče, byli jsme povoláni jako správci a ochránci dokonalého Božího díla, ne jako ti, kteří drancují a devastují. A mnohé naše zásahy do krajiny, do toho dnes již těžko rozpoznatelného torza původního dokonalého díla, jsou právě o bezohledném využívání.

Snad žijeme v době, kdy si začínáme uvědomovat, jak hluboké kořeny nás spojují s přírodou okolo nás a s krajinou, ve které se odehrávají naše životy. Začínáme snad, možná ještě trochu těžkopádně, chápat, že stromy nejsou jen objekty s celou paletou svých funkcí pro lidstvo důležitých, ale že jsou to živé organismy se svou krásou i pamětí, která vede velmi hluboko. S tímto vědomím začínáme stromy chránit, pečovat o ně a možná chvílemi probleskne i jiskra úcty. Zakládáme znovu zahrady a sady, možná jako obraz či vzpomínku té naší dávné minulosti v dokonalosti zahrady rajské, po které stejně všichni vskrytu toužíme.

Přála bych si, abychom ve své práci, tak různorodé a často složité, měli na paměti, že krásu a harmonii kolem nás můžeme vytvořit zřejmě jen tehdy, budeme-li po ní toužit ve svém nitru. Pak bude naše práce smysluplná…a krásná.